Padělatelé z Bystřan: Případ bratří Schlösserichů

TEPLICE (TEPLITZ), ÚSTÍ NAD LABEM (AUSSIG), 20. 2. až 2. 9. 1891:

Bratři Alois a Franz Schlösserichové v roce 1891 zamotali hlavu hned několika poštovním úřadům, poštmistrům a listonošům. Důmyslně padělali úřední dokumenty a pokusili se tak protizákonně obohatit o nemalý finanční obnos. Zpočátku na to šli chytře, avšak pozdější neobratností vzbudili pozornost svědků a posléze i policie. V rozsáhlém případu se vyskytuje řada jmen, míst a úředních funkcí. Přestože jsem se snažil zpracovat tento případ přehledně, text bude vyžadovat vaši důkladnou pozornost, což v důsledku může být i dobrodružství.

Číšník a poštovní pomocník z Bystřan

Alois i Franz pocházeli z Teplic, ale v době spáchání trestného činu byli hlášeni v Bystřanech u Teplic (Wisterschan). Mladší Alois Schlösserich byl 19 let starý, bezúhonný mladík, římskokatolického vyznání. V Teplicích byl zaměstnaný jako číšník. Starší Franz Schlösserich měl 28 let, byl rovněž římským katolíkem, ale na rozdíl od bratra byl ženatý. Pracoval jako pomocný zaměstnanec c. k. poštovního úřadu v Teplicích, což v našem případu sehrálo klíčovou roli.

Neznámý Köhler v Ústí nad Labem

Dne 20. 2. 1891 dorazila do rukou Johanna Foitscheka, poštmistra c. k. poštovního úřadu v Ústí nad Labem (Aussig), poštovní poukázka na obnos 400 zlatých odeslaná ze Žatce (Saaz). Adresátem poukazovaného obnosu byl uveden Otto Köhler, v hostinci U města Prahy, Ústí nad Labem. Poukázka se zdála po všech stránkách řádně vystavená, poštmistr proto částku 400 zlatých zaúčtoval a doklad předal listonoši panu Intressovi, aby jej doručil.

Poté, co listonoš Intress dorazil k hostinci, uvítala jej číšnice Anna Drexlerová a zeptala se, zda něco nese Ottu Köhlerovi. Když Intress přisvědčil a vešel do útrob hostince, přišel k němu neznámý muž, tvrdil, že je Otto Köhler a že čeká na zásilku. Listonoš muži odvětil, že na toto jméno skutečně nese poštovní poukázku na obnos 400 zlatých, přičemž muže požádal, aby mu předložil doklad totožnosti. Tento požadavek muže zarazil, načež odvětil, že doklad totožnosti u sebe nemá. Pošťák proto navrhl, že se vrátí později, a pokud hostinský potvrdí mužovu totožnost, poukázku mu předá. Bylo kolem půl jedenácté dopolední, když se pošťák do hostince vrátil, načež domnělého adresáta poukázky v hostinci už nezastihl. Obsluha mu sdělila, že mladík v deset hodin odešel na vlak do Děčína (Tetschen). Nedoručenou poukázku proto zanesl zpět na poštu, a jelikož se mu chování mladého muže zdálo podezřelé a žádný Otto Köhler se k vyplacení nemalého obnosu již více nepřihlásil, oznámil celou věc nadřízenému.

O dva dny později obdržel ústecký poštmistr Foitschek telegram z Teplic, že na místní poštu dorazila zfalšovaná poukázka ze Žatce, a že neoprávněný pokus podvodníků o její proplacení by mohl postihnout také ústecký c. k. poštovní úřad.

Jak tepličtí úředníci odhalili, že se jedná o falzifikát?

Poštovní doručovatel c. k. poštovního úřadu v Teplicích Anton Schuch obdržel od poštovního úředníka Ignaze Havlíčka pokyn, aby doručil poukázku opatřenou žateckým razítkem s datem podání 20. 2. 1891 na obnos ve výši 500 zlatých, vystavenou na adresáta Karla Danzera, Krupská ulice č. 24 (Graupnergasse). Pošťák Schuch většinu adresátů ve svém doručovacím okrsku velmi dobře znal. Brzy proto zjistil, že v domě číslo 24 v Krupské ulici žádný Karl Danzer nebydlí, což mu potvrdili i jeho obyvatelé. Na záhadného Danzera se proto šel optat do nedalekého Hotelu Riesenburg, neboť se domníval, že adresát toho jména by mohl být ubytovaný jako host právě zde a třeba si jen popletl číslo popisné, což by vysvětlovalo, že s Danzerem se při svých pochůzkách dosud nesetkal. Hostinský Haffner potvrdil, že Karla Danzera zná, že pochází ze Žatce a v hotelu se pravidelně ubytovává. Haffner však dodal, že Danzer v hotelu momentálně není, zároveň slíbil, že dá Danzerovi zprávu o poště, kterou by si v Teplicích měl vyzvednout.

Za pár hodin se však stalo něco velmi podivného. Bylo kolem druhé hodiny odpolední a listonoš Schuch se Krupskou ulicí vracel ze své pochůzky, když k němu před domem číslo 24 přistoupil mladý muž, který na něj čekal, a zeptal se jej, zda má poukázku na 500 zlatých pro Karla Danzera. Schuch byl rád, že doklad neponese zpátky na poštu a vstřícně s mužem zašel do vedlejšího obchodu R. Süsse, aby mu na ulici nepředával poukaz na tak velkou hotovost. Muž podepsal stvrzenku, utrhl kupón a očekával, že věc je tím úspěšně vyřízena. Narazil však na stejný problém jako jeho ústecký kolega, neměl u sebe doklad totožnosti. Pošťák Schuch tedy muže vyzval, aby mu totožnost někdo dosvědčil. Cizinec však prohlásil, že v Teplicích ho nikdo nezná a že bude telegrafovat bratrovi do Žatce, čímž listonoše neobelstil. Ten mu kupón vytrhl z ruky, s údajným Danzerem se rozloučil, a pak jen sledoval, jak muž odchází do hostince Franze Zinkeho (pozor, nikoliv do Hotelu Riesenburg!).

Schuch vymazal podpis z kupónu, přilepil jej zpět k poukázce a o události vyrozuměl poštmistra Kratochwila, který platnost poukázky ověřil u žateckého c. k. poštovního úřadu. Tak vyšlo najevo, že žádná poukázka na žatecké poště na jméno Karl Danzer nebyla vystavena, natož by byla zaplacena. Tím se případ podivné poukázky dostal na stůl pražskému poštovnímu komisaři Diehlovi, který důkladným šetřením s pomocí znalců zjistil, že žatecké poukázky pro Otto Köhlera v Ústí nad Labem i Karla Danzera v Teplicích jsou zfalšované.

^{Zdroj: Old Teplice, Wikimedia Commons.}

Utažená smyčka pod tíhou svědectví

Na základě Schuchova popisu podezřelého a svědectví sluhy Josefa Wieseho, který v muži hovořícím s listonošem před domem v Krupské ulici č. 24 bezpečně poznal Aloise Schlössericha, padlo podezření na oba bratry, umocněné skutečností, že Franz Schlösserich byl od roku 1889 zaměstnán jako pomocník teplického c. k. poštovního úřadu. K tiskopisům, razítkům a šablonám měl tím pádem neomezený přístup. Po obou bratrech navíc nebylo nikde ani stopy. Oba se z Teplic i z domovských Bystřan záhadně vytratili. Poštovní komisař proto podal trestní oznámení, načež vyšetřující soudce vydal na Aloise i Franze zatykač.

Netrvalo dlouho, a dne 20. 3. 1891, měsíc od spáchání trestného činu, se bratři dobrovolně dostavili k vyšetřujícímu soudci Okresního soudu v Litoměřicích.

Příběh o obchodním cestujícím Leo Frankovi

Ve dnech 28. a 29. 8. 1891 proběhl s oběma bratry soudní proces, při němž se z rafinovaného podvodu spáchaného paděláním poštovních poukázek museli zpovídat.

Mladší Alois, který se v Ústí nad Labem vydával za Otto Köhlera a v Teplicích za Karla Danzera, ve své výpovědi přišel s poměrně zajímavou teorií. Uvedl, že byl devět měsíců bez zaměstnání. Vydal se proto do Karlových Varů (Karlsbad) hledat pracovní uplatnění, když v Duchcově (Dux), kde 14. nebo 15. 2. 1891 čekal na vlak, potkal obchodního cestujícího, který se mu představil jako Leo Frank. Cizí muž dle jeho slov Aloise přesvědčil, aby s ním odjel do Ústí nad Labem, kde mu měl opatřit pracovní místo. V Ústí Frank sdělil Aloisovi, že musí odcestovat do Teplic, kde očekává důležitou poštovní zásilku. Dne 18. 2. spolu oba muži v časných ranních hodinách odcestovali vlakem do Teplic, kde se Alois na pokyn cizince ubytoval v hostinci Zum Friedlander na dnešní Masarykově třídě (Bahnhofstrasse). Aloisovým úkolem, jímž si měl přivydělat, bylo čekání na listonoše, který do hostince přinese poukázku na jméno Leo Frank. Tak se i stalo, a druhý den v 9 hodin dopoledne Alois od listonoše převzal dokument, aniž by pošťák vznesl jakékoliv podezření či vyžadoval potvrzení totožnosti a aniž by Alois poukázku opatřil datem a podpisem. Takto netypicky doručenou poukázku Alois prý zanesl údajnému Frankovi, od něhož za službu dostal jednu zlatku. Proč si Leo Frank poukázku nevyzvedl sám, pokud byl tím, za koho se vydával, po tom mladík patrně nepátral. V jednu hodinu odpolední společně vlakem odcestovali do Pozorky (Zuckmantel, dnešní část města Dubí), odkud dále pokračovali do Ústí nad Labem. Zde měl Alois na pokyn cizího muže převzít žateckou, nám již známou poukázku, zaslanou na jméno Otto Köhler. Stejně si počínal také v Teplicích v případě poukázky určené Karlu Danzerovi.

^{V hostinci „Zum Friedlander“ se Alois Schlösserich dle svých slov měl na pokyn cizího muže ubytovat. Zdroj: Zykmund, Neuvirt, Kuranda, Špaček: „Teplice, Teplitz-Schönau, Krupskou branou do Šanova“, 2014.}

Po neúspěšném pokusu získat obě poslední poukázky, odešel na nádraží, kde měli s mužem smluvenou schůzku. Protože neznámý zmizel, Alois odjel do Ústí a na tamním nádraží muže marně vyhlížel do nadcházejícího rána. Poté se odebral na vlak do Karlových Varů, odkud zamířil do Sokolova (Falkenau) k příbuzným, kam za ním 12. 3. přijel bratr Franz. Poté, co se oba bratři dozvěděli, že jsou v hledáčku policie, odjeli do Litoměřic k soudu, kde byli oba vzati do vazby.

Takto popsal celou událost Alois, zatímco Franz jakoukoliv účast na trestném činu popřel. Prohlásil, že o celé záležitosti nic neví, že jedinou chybou, jíž se dopustil, bylo odcestování z Teplic v době, kdy bylo po bratrech vyhlášeno pátrání, čímž znásobil podezření, a že chtěl pouze najít bratra a přivést ho k soudu, aby se věc v jeho vlastním zájmu vyjasnila.

Šestnáckrát vinni

Rozhodující v celém procesu byly svědecké výpovědi c. k. poštovního komisaře Diehla z Prahy, c. k. poštmistra Kratochwila z Teplic, listonoše Fraze Intresse z Ústí, Antona Schucha a Jakoba Buršinského, listonošů z Teplic, a Josefa Kroha, žateckého c. k. poštmistra. Ty potvrdily Aloisovu přítomnost v Ústí i v Teplicích. Dále přinesly nevyvratitelné důkazy o tom, že podvod mohli spáchat jedině oba bratři a že tak učinili po vzájemné domluvě. Aloisův příběh o jistém Leo Frankovi, který jej přiměl k vyzvednutí poukázek za úplatu jednou zlatkou, byl tak definitivně smeten ze soudního stolce.

Znalecké posudky rytců přinesly zjištění, že otisk razítka c. k. poštovního úřadu v Žatci byl vytvořen dřevěným padělkem originálu, zatímco datumová část byla natisknuta originálním teplickým razítkem, k němuž měl obžalovaný Franz přístup v úřadovně teplické pošty, kde byl zaměstnán.

Soudní porotě bylo položeno šestnáct otázek, z nichž všechny, včetně otázek týkajících se viny, byly zodpovězeny kladně. Oba bratři byli uznáni vinnými ze zločinu podvodu a odsouzeni na 2,5 roku těžkého žaláře zostřeného jedním půstem měsíčně.

Zpracováno dle článku „Die Postanweisungsfälscher Schlösserich“, Teplitz-Schönauer Anzeiger, rubrika „Soudní síň“ (Gerichtshalle), ze dne 2. 9. 1891.