Teplické zločiny TRMICE (TÜRMITZ), HABROVANY (HABROWAN), 6. 12. 1899 až 9. 4. 1900:
Rok 1899 byl pozoruhodný z několika hledisek. Ve středu 29. března byla u Polné zavražděna Anežka Hrůzová. Teplické noviny Teplitz-Schönauer Anzeiger podrobně informovaly o procesu s odsouzeným Leopoldem Hilsnerem, který je dnes považován za justiční omyl a vešel ve známost pod označením „hilsneriáda“. V květnu byl založen Český olympijský výbor a v říjnu se ministerským předsedou Předlitavska stal Manfred Clary-Aldringen. Ten zrušil jazyková nařízení svých předchůdců, čímž alespoň dočasně zmírnil národnostní napětí posledních let a omezil četné potyčky mezi Čechy a Němci. K vyřešení česko-německého vyrovnání však nedošlo a národnostní napětí pod zdánlivě klidným povrchem kypělo i nadále. Jeho důsledky se tak naplno projevily až ve 20. století.
Strašlivé tajemství „starého Vinze“
V Trmicích (něm. Türmitz) na Ústecku plynul život poklidným tempem rozvíjejícího se maloměsta, do něhož vlivem průmyslového rozvoje přicházelo stále více obyvatel, jejichž počet se na konci 19. století oproti jeho počátku téměř zdvojnásobil. Koncem roku 1899 městem i jeho okolím otřásla strašlivá událost. Obyvatelé domu v Dlouhé ulici č. 121 (dnes Za Humny 51/93) zaznamenali v neděli 3. prosince nepříjemný zápach připomínající hnilobu, který se mísil se štiplavým odérem naftalínu. Majitelka domu, paní Tandlerová, pátrala po jeho původu, až došla k oknům přízemní světnice obývané dvaašedesátiletým flašinetářem Vincenzem Hantschem, kterému nikdo neřekl jinak než „starý Vinz“, a jeho o čtyři roky starší družkou Karolinou Lutzovou. Tandlerová si vzpomněla, že Lutzovou již několik dní neviděla ani neslyšela. Ještě nedávno se přitom ze světnice ozývaly časté hádky mezi ní a Hantschem, který pravidelně propíjel almužny vyžebrané během svých obchůzek. Na otázku, kam paní Lutzová odešla, Hantsche vždy odpověděl, že se odstěhovala do zahraničí. Zpočátku se této odpovědi věřilo, brzy však bylo všeobecně nápadné, že okno přízemního bytu je pečlivě zakryto.
Dům, v němž Vincenz Hantsche usmrtil svou družku Karolinu Lutzovou, lze v Trmicích nalézt dodnes. Stojí v ulici Za Humny pod označením 51/93. Na konci 19. století však nesl adresu Dlouhá ulice č. 121. Zdroj: Archiv Zeměměřičského úřadu.
Pečlivě zatemněné okno zůstávalo zavřené i onoho prosincového rána. Hantsche odešel na svou obvyklou obchůzku s flašinetem, avšak paní Tandlerové stále nedávalo zmizení Karoliny Lutzové smysl. Bylo příliš náhlé. A pak tu byl ten podivný zápach. Obyvatelé domu se nakonec rozhodli jednat. Zvenčí otevřeli okno a odhrnuli závěs. V tom okamžiku se z bytu vyvalil omračující puch. O tom, že se uvnitř stalo něco zlého, již nebylo pochyb. Na posteli ležel útvar o velikosti lidského těla, přikrytý pokrývkou potřísněnou krví. Když ji odhrnuli, naskytl se jim otřesný pohled. Na lůžku spočívala mrtvola Karoliny Lutzové, nacházející se již v pokročilém stadiu rozkladu. Pobyt ve světnici byl kvůli nesnesitelnému zápachu prakticky nemožný. Okna proto zůstala otevřená a o hrůzném nálezu bylo neprodleně uvědomeno četnické oddělení v Trmicích.
Ohledání místa činu prokázalo, že Karolina Lutzová byla zbita a poté usmrcena zardoušením. Doba smrti byla odhadnuta na tři až čtyři dny před nálezem jejího těla. Po Vincenzi Hantschem, nyní již hlavním podezřelém z vraždy, bylo neprodleně vyhlášeno pátrání. Četníci se vydali na místa, kde se obvykle zdržoval. Takových nebylo mnoho a nejčastěji mezi ně patřily hostince v okolí. Dopadení hledaného muže se proto zdálo být jen otázkou času.
Na snímcích je zachycena současná podoba domu, v jehož přízemní světnici k vraždě došlo. Fotografie vlevo zobrazuje průčelí domu, které v průběhu let zjevně prošlo řadou úprav. Snímek vpravo zachycuje zadní část stavení s přilehlým dvorem, kde se dodnes dochovala řada původních stavebních prvků. Zdroj: Martin Vršecký. Uveřejněno s laskavým svolením Květy Selingerové.
Bývalý trestanec, později policejní strážník v Habrovanech
Flašinetář Vincenz Hantsche se narodil v Novém Mlýnci (něm. Neu-Lenzl) a domovsky příslušel do Kotelic (něm. Kuttlitz – obě obce dnes spadají pod Třebušín na Litoměřicku). Původně pracoval jako dělník, avšak navzdory tomu, že byl již jednou trestán, nastoupil roku 1890 službu policejního strážníka v Habrovanech (něm. Habrowan) na Ústecku, kde působil devět let. Pro svůj vztah k alkoholu byl ze služby propuštěn. Poté si pořídil flašinet značky Ariston a začal s ním putovat po okolí, kde od místních obyvatel vybíral milodary. Tímto způsobem se živil on i jeho družka Karolina Lutzová, narozená ve Skalici u Nového Boru (něm. Langenau bei Haida), s níž se usadil v Trmicích. Postupem času byl Hantsche vídán v ulicích opilý se svým flašinetem a působil spíše jako obraz úpadku než jako představitel ctěné chudoby. Také v trmickém bytě docházelo mezi ním a Lutzovou, která byla mezi nájemníky známa jako nepříliš sympatická osoba, k častým nepříjemným scénám. Lutzová nakonec rukou svého druha zemřela a po Hantschem pátrali četníci po celých Trmicích i v okolních obcích.
Mezi prohledávané obce byly zařazeny i Habrovany, které Hantsche dobře znal ze své dřívější služby policejního strážníka i z návštěv místních hostinců. Právě v habrovanském hostinci Petronelly Fuchsové byl 4. prosince 1899 se svým flašinetem nalezen. Opilý Hantsche se četníkům doznal, že svou družku zardousil ve středu 29. listopadu. K činu ho přivedly opakované spory o peníze, které vydělával hraním na flašinet. Tvrdil, že mu Lutzová odmítla dát i několik krejcarů, které nutně potřeboval. Muž byl proto okamžitě zatčen a eskortován k c. a k. okresnímu soudu v Ústí nad Labem, odkud byl následně předán k c. a k. krajskému soudu v Litoměřicích jako porotnímu soudu druhé instance.
„S tím, že jsem ji zabil, už nemůžu nic udělat. Ta strašná hodina nám byla souzena.“
Před porotou krajského soudu stanul Vincenz Hantsche v pondělí 12. února 1900. Noviny jej v reportáži vydané v sobotu 17. února popsaly jako shrbeného starce navlečeného v sešlé policejní blůze, pozůstatku někdejší služby, který se hájil naprosto smířen se svým osudem. Soudnímu jednání předsedal dvorní rada Kurz, přísedícími byli soudní radové Tobisch a Wachtler, obžalobu zastupoval vrchní zemský soudní rada Brabec, obžalovaného obhajoval Dr. Hansgirg.
Při hlavním líčení Vincenz Hantsche své doznání zopakoval. Dle jeho výpovědi v úterý 28. listopadu 1899 pršelo, a nemohl proto vyrazit na obchůzku s flašinetem. Šel proto do hospody, odkud se vrátil v podnapilém stavu kolem jedenácté hodiny večerní, což vyvolalo další z mnoha hádek s Lutzovou. Druhý den ráno, asi kolem půl sedmé, vstal, zatopil v kamnech a v tu chvíli mu hlavou proběhla myšlenka, že by se své družky nejraději zbavil. Využil příležitosti, že Lutzová ještě spala, skočil na postel, zalehl ji, surově zbil, pak oběma rukama sevřel její hrdlo a rdousil ji tak dlouho, dokud nezemřela. Lutzová jen jednou zasténala: „Vinci, rozmysli si to!“, bránila se jen slabě a brzy měla ve tváři modravou barvu. Poté ženu zastlal přikrývkou a čtyři noci lehával na lavici vedle postele s rozkládající se mrtvolou. Přikrývku občas odkryl a v opilecké lítosti nad mrtvou plakal. Když se světnicí začal šířit nesnesitelný zápach, koupil prášek obsahující naftalín a posypal jím postel. Tento aromatický „koktejl“ hnilobného procesu a silné chemikálie nakonec přilákal pozornost obyvatel domu.
Na otázku předsedy Kurze, zda se cítí vinen, Hantsche odpověděl: „S tím, že jsem ji zabil, už nemůžu nic udělat. Ta strašná hodina nám byla souzena. S Lutzovou jsem žil už v Habrovanech a vždycky ke mně byla falešná a všechno, co jsem vydělal, mi brala. Třeba v neděli jsem domů přinesl čtyři až pět zlatek a v pondělí už jsem zase neměl nic. Lutzová byla mnohem čilejší než já, ale v Habrovanech mi s prací nepomáhala, o nic se nestarala. Každý člověk má svůj osud a na mě to přišlo jako mráz, chytil jsem ji za krk a bylo to.“
Trmická vražda se dostala do většiny německy i česky psaných novin. Jak už bývá zvykem, do mnohokrát přetiskovaných zpráv se vloudily drobné nepřesnosti. Považuji-li za nejrelevantnější zdroj teplické noviny, které informace o činu přebíraly z ústeckého tisku, je třeba uvést na pravou míru zejména to, že Karolina Lutzová nebyla Hantscheho hospodyní, jak některé listy uváděly, nýbrž jeho družkou. Ani teplické noviny se v tomto ohledu nevyjadřovaly zcela jednoznačně, z okolností jejich soužití však vyplývá, že Karolina Lutzová nebyla hospodyní v běžném smyslu ženy starající se o domácnost a posluhující svému zaměstnavateli. Hantsche navíc několik nocí po vraždě nepřespával v hostinci, ale trávil je doma s mrtvou ženou. Zajímavostí je také počeštění jména Vincenz na Čeňka. Zdroje: 1) Národní listy, roč. 39, čís. 338, 6. 12. 1899, str. 4, Národní knihovna České republiky, Signatura: 54 A 150, 2) Lidové noviny, roč. 7, čís. 280, 8. 12. 1899, str. 4, Moravská zemská knihovna v Brně, Signatura: Nov-20.730, 3) Právo lidu, roč. 9, čís. 45, 15. 2. 1900, str. 6, Národní knihovna České republiky – Knihovní fondy a služby, Signatura: 54 A 458.
Vražda bez vážnějšího motivu
Majitelka domu paní Tandlerová potvrdila, že z bytu slyšela Karolinu Lutzovou sténat „Vinci, rozmysli si to!“. Další svědecké výpovědi potvrdily Hantscheho kladný vztah k alkoholu a také to, že Lutzová si často stěžovala, že Hantsche vše propije. Při předběžném vyšetřování Hantsche uvedl: „Byl jsem při činu v mrákotách, jako dobytek.“ Při hlavním líčení naopak tvrdil, že si na vše nemůže vzpomenout, že má špatnou paměť a že se to prostě stalo. Po celou dobu zůstal klidný a na závěr poznamenal, že každému se musí něco stát — jednomu to, druhému ono, je to zkrátka osud.
Obhájce Dr. Hansgirg uvedl, že v jednání obžalovaného chybí vážnější motiv k činu, že Hantscheho mysl je značně poznamenána mnohaletou závislostí na alkoholu a že se nejedná o předem promyšlenou vraždu.
Soudní porota nakonec Vincenze Hantscheho jednomyslně uznala vinným. Obhájce uvedl, že nemůže zpochybnit trest za vraždu, zároveň však požádal soud, aby při dalším rozhodování vzal v úvahu uvedené důvody a polehčující okolnosti a doporučil Vincenze Hantscheho k milosti panovníka. Následně soud vynesl nad Vincenzem Hantschem rozsudek smrti, který přijal klidně. Když mu předseda soudu sdělil, že má právo podat kasační stížnost, Hantsche odpověděl: „Nemohu nic dělat, člověk musí jednou zemřít, ať dnes nebo zítra, už mám na to léta.“
Dvacet let jako doživotní trest?
Císař František Josef I. se nad odsouzeným nakonec slitoval a c. a k. Nejvyšší soudní dvůr změnil Hantschemu trest smrti na dvacet let těžkého žaláře. S ohledem na jeho věk dvaašedesáti let, zdravotní stav i klidné přijetí hrdelního trestu však lze pochybovat, zda tuto císařovu milost přijal s povděkem. Je totiž velmi pravděpodobné, že brány věznice již do konce života nikdy neopustil.
*
Z vašeho pátrání (aktualizováno 4. 6. 2026)
Čtenář s přezdívkou JiLaer, popularizátor historie tramvajové dopravy v Ústí nad Labem, mi zaslal fotografii ze své sbírky, na níž je zachycena alespoň část domu č. 121 v Dlouhé ulici (dnes Za Humny 51/93). Nachází se za sochou světce (sv. Josefa?) na snímku vpravo. Vlevo vidíme současnou podobu domu. Ze srovnání obou snímků je mimo jiné patrné, že dům č. 120, který přiléhal k domu č. 121, byl v průběhu času zbourán.
Zdroje: Martin Vršecký, JiLaer.
Na místě činu (epilog)
Vypravil jsem se do Trmic, abych si prohlédl dům v ulici Za Humny č. 51/93. Domů, v nichž se před více než 126 lety odehrál zločin, se totiž v našem kraji mnoho nedochovalo, případně u zločinu přesná adresa zcela chybí. Když jsem fotografoval průčelí stavby, napadlo mě zazvonit na současné obyvatele, ujistit se, že jsem podle starých map identifikoval správný dům, a zeptat se, zda by je jeho poněkud temná historie zajímala.
Po zazvonění vykoukla z okna sympatická paní, která si nechala stručně vysvětlit účel mé návštěvy a pak mě k mému velkému překvapení pozvala dovnitř. Nahlédl jsem tak do místnosti, která byla kdysi onou neblaze proslulou světnicí, a mohl jsem pořídit také fotografii zadní části domu. Tou milou osobou byla paní Květa Selingerová, současná majitelka domu, která mé vyprávění o dávném hrůzném činu přijala s nadhledem a humorem.
V domě žije od narození a v obývacím pokoji, kde se někdejší Hantscheho světnice nacházela, tráví prý nejvíce času. S úsměvem dodala, že žádné proudění negativních energií v domě necítí. Nepochybuji, že pokud by se zde nějaké skutečně vyskytovalo, její vlídnost by je dávno vypudila. Tímto jí ještě jednou děkuji za ochotu, vstřícnost i milé přijetí.
Se současnou majitelkou, paní Květou Selingerovou, která mé vyprávění o temné historii svého domu přijala s nadhledem a humorem. Zdroj: Martin Vršecký. Uveřejněno s laskavým svolením Květy Selingerové.
Zdroje:
- „Mord“, Teplitz-Schönauer Anzeiger, rubrika „Z města a okolí“, roč. 39, čís. 98, 6. 12. 1899, str. 7.
- „Mord“, Teplitz-Schönauer Anzeiger, rubrika „Soudní síň, roč. 40, čís. 21, 17. 2. 1900, str. 10–11.
- „Kleine Nachrichten aus Böhmen“, Teplitz-Schönauer Anzeiger, rubrika „Z města a okolí“, roč. 40, čís. 43, 9. 4. 1900, str. 4.
Úvodní koláž. Autor: Martin Vršecký. Zdroje: Archiv Zeměměřičského úřadu, Alamy, starepohledy.cz. Obrázky jsou pouze ilustrační.
