Teplické zločiny TEPLICE (TEPLITZ), SASKO (SACHSEN), 8. 4. 1891:
Na začátku března roku 1891 bylo v lese poblíž saského města Altenberg nalezeno mužské tělo visící na silné větvi vzrostlého stromu. Jednalo se o jednoho z nemalého počtu nešťastníků, kteří se pod tíhou bídné existence rozhodli dobrovolně odejít ze světa oběšením. Muž byl naštěstí objeven včas, neboť příroda a povětrnostní vlivy, i díky nízkým teplotám, nestihly na těle napáchat značné změny, které by znesnadnily identifikaci. Jak se však posléze ukázalo, právě v určení totožnosti mrtvého vyvstal velký problém. Mrtvý u sebe neměl žádné doklady, ani na jeho zachovalém oblečení nebyly nalezeny žádné specifické znaky, díky nimž by se dalo zjistit, odkud muž pocházel. Zatím nebyl veden v seznamu pohřešovaných osob z blízkého okolí a nikdo z místních jej nepoznal, přestože královská lesní správa v Altenbergu nález mrtvého ihned zveřejnila, včetně detailního popisu.
Po třech dnech, během nichž nebožtík spočíval v márnici, aniž by se o jeho ostatky někdo přihlásil, bylo tělo poskytnuto královskému anatomickému ústavu v Lipsku (Leipzig) ke studijním účelům. — Ale opravdu nebohého oběšence nikdo nepostrádal?
Vypravme se po časové ose o kousek zpět. V Teplicích (Teplitz) žil Josef Günther se svou rodinou. Josef dlouhá léta pracoval jako veřejný posluha. Nebylo to povolání nejvýnosnější, ale Josef a jeho žena Theresia Güntherová nebyli nároční, a na skromný a relativně spokojený rodinný život Josefův pravidelný příjem postačil. Rok 1890 však do jeho života přinesl zásadní změnu, neboť se blíže nespecifikovanou náhodou dostal k držení skromného kapitálu. V Josefovi se probudil obchodní duch, zanechal posluhování a z části kapitálu nakoupil vlněné zboží, s nímž začal provozovat podomní prodej. Výnos z obchodu nejspíš nenaplnil Josefova očekávání, a představa marného investování rychle se tenčícího kapitálu mu přinášela jen další starosti. V únoru roku 1891, kdy se jednoho rána vydal na svou pravidelnou pochůzku, čekala Theresia na Josefův návrat marně. Domů z pochůzky se nevrátil. Už nikdy nepřišel.
V domnění, že její muž utekl od povinností živitele, Theresia se vypravila na okresní úřad ohlásit zmizení manžela a vyzvat úředníky, aby Josefa našli a přiměli jej k odpovědnosti za nezaopatřené děti. Pátráním po Josefu Güntherovi bylo pověřeno teplické četnictvo, avšak jeho několikatýdenní úsilí bylo marné.
Nyní se opět přesuňme do března roku 1891. Lidé v Altenbergu se znovu vydali prohledat místo sebevrahova nálezu, tentokrát zevrubněji. Prohledali každý kout, otočili každý kámen, až konečně narazili na významnou indicii, objasňující totožnost mrtvého. Pod kameny totiž nalezli domovský list, na němž bylo zřetelně napsáno „Josef Günther in Teplitz“. Zpráva o pátrání po Josefovi, který měl dle teplického četnictva utéct od rodiny, se navíc dostala i do saských úředních oběžníků. Nebylo proto těžké spojit oba střepy v jeden celek. Güntherův domovský list byl nálezcem předán královské lesní správě v Altenbergu, která okamžitě uvědomila okresní úřad. Mohlo by se zdát, že tím se naše pátrání uzavírá, ale nenechte se mýlit. Úlevu z objasnění totožnosti vystřídala panika, neboť Josefovo tělo, které nyní mělo být identifikováno jeho ženou a následně vydáno k pochování, sloužilo jako studijní exemplář medikům v lipském anatomickém ústavu.
V tomto okamžiku se hlavní postavou děje stává Theresia. Ta byla nucena identifikovat manžela pouze na základě oblečení, které bez váhání poznala. Nikdo jí však nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, v jakém stavu se nachází tělo jejího muže a zda bude možné jej vydat, neboť po preparaci byl muž pohřben jako neznámý. Tím však ženiny útrapy nekončily. Za poskytnutí mrtvého lipskému anatomickému ústavu byla lesní správě vyplacena částka 29 marek a 50 feniků. Podle vyúčtování, které vdova obdržela od lesní správy, činily náklady na převoz těla do Lipska, pitvu a pohřbení celkem 40 marek a 85 feniků. Po odečtení odškodného pro vdovu za preparování zesnulého manžela ve výši 29 marek a 50 feniků zbyla nekrytá částka 11 marek a 35 feniků, za jejíž zaplacení mohla vdova získat zpět alespoň manželovo ošacení, jinak by bylo prodáno, čímž by však dlužná částka beztak nebyla pokryta v celé výši. Nemajetná vdova, která navíc ztratila živitele rodiny, byla doslova nucena zaplatit za manželovu smrt. Bizarní, že?
A jak osobní tragédie nešťastné Theresie a jejích dětí dopadla? Těžko říct, nicméně k exhumaci, vydání a důstojnému pohřbení mužových ostatků žena podnikla potřebné kroky. Doufejme, že po této události měla studnici smůly na dlouhou dobu vyčerpanou.
*
Zpracováno dle článku „Ungekannt aus dem Leben geschieden“, Teplitz-Schönauer Anzeiger ze dne 8. 4. 1891.
Úvodní koláž. Autor: Martin Vršecký. Zdroje: Wikimedia Commons, Alamy, Old Teplice.
